Všichni máme rádi hrdiny. Osoby silné s statečné, které si poradí v každé situaci. Mají osobní šarm, jsou zdravě sebevědomí, zvládají těžké situace, odolávají nátlakům, a nenechají se ničím rozházet. Znají svoji cenu. Nesnaží se žít životy jiných, ale naopak jsou sami sebou.

Takové osoby obdivujeme, vzhlížíme k nim, a inspirují nás. Chceme být jako oni.

Nebo je mezi vámi snad někdo, kdo by nechtěl být také takový?

Rozhlédněme se kolem sebe. Lidé koukají na filmy, čtou příběhy, hrají počítačové hry. Zde všude obdivují silné osobnosti a jejich hrdinství. V reálném životě pak vzhlížejí k osobnostem, které něco dokázaly. A je jedno, jestli se jedná o schopného vůdce národa, nebo jen obyčejného statečného kluka ze školy, který se postavil bezpráví a přesile. Nebo alespoň někoho, kdo odolává stádním vlivům a zachovává si svůj vlastní styl.

Nebo je tu snad někdo, kdo by nikdy neměl žádný vzor? Nebo nikdy nebyl inspirován jinou osobou?

Zkrátka – máme rádi hrdiny. Bereme si z nich příklad, inspiraci. Toužíme být jako oni. Obdivujeme jejich sílu, důvtip a osobitost.

A nyní se podívejme na sebe. Jak žijeme? Proč nejsme jako oni? Proč je tak těžké odolávat různým nátlakům? Proč nedokážeme být také tak stateční? Proč je vlastně tak těžké být sami sebou? Proč se tolik bojíme? Proč nežijeme tak, jak chceme my sami? A proč tolik řešíme, „co na to řeknou ostatní“?

Pro velké množství lidí jsou externí tlaky natolik nepřekonatelně silné, že poměrně brzy rezignují na svou individualitu a touhy, na své sny, a zařadí se „do stáda“. Žijí podle toho, jak diktuje společnost. Tak nemusí riskovat zesměšnění nebo citové zranění. A také je to nestojí žádné úsilí.

A to, co by chtěli žít sami, ale k čemu nemají odvahu a sílu, prožívají alespoň skrze ony příběhy jiných hrdinů – ať už ve filmu, literatuře, hrách, nebo sledováním reálných osobností a jejich životů.

Vzdávají se tak ale vlastní identity a kreativity, a stávají se jen prostými konzumenty toho, co vytvořil někdo jiný (!). V průběhu let pak zapomínají, kdo vlastně jsou, a stávají se roboty, kteří se chovají podle agend a potřeb druhých. Stanou se prostými slouhy, kteří se podílejí stavbě ráje pro někoho jiného, místo aby ho stavěli pro sebe.

Mimo to, že ztratí vlastní život, se tak i podílejí na realizaci agend druhých. A pokud mají tyto agendy negativní dopad na okolí, ponesou za to navíc ještě následky. (Téma systému, manipulací a následků podrobně vysvětluji v lekci Lži a manipulace: Jak se ubránit?, a doporučuji každému, aby ses s ní seznámil, i když pro tuto lekci není znalost této problematiky vyloženě nutností.)

A proto to také tolik bolí, když se někdo snaží být sám sebou. Okolí totiž nechce, abyste se osvobodili a byli nezávislými bytostmi. Okolí chce, abyste sloužili jim a jejich zájmům. A nebo prostě nesnesou, že vy byste se mohli vysvobodit, když oni to nedokázali, a tak se vás snaží stáhnout zpět.

Proto pokud se podvolíte, dostanete odměnu ve formě „klidu“ a určitých dalších požitků, a pokud vzdorujete, dělají vám ze života peklo.

Ale kde vzít sílu, kde vzít pevnost? Odpověď není složitá, pokud zjistíme, co to ta síla vlastně je a odkud se bere.

Pevnost a síla

Zažili jste někdy situaci, kdy jste se například zastali slabšího, komu bylo ubližováno? Nebo jste se postavili za správnou věc, když to bylo třeba? Nebo jste alespoň dělali něco, co dobře umíte?

Pamatujete, jak vám ve všech těchto případech přišla síla? Jak jste cítili vnitřní pevnost? Správnost svých činů?

A naopak – zažili jste pocity vysypání a vlání jak hadr ve větru, kdy jste byli v situaci, kterou jste neměli zvládnutou? Nebo pokud jste dělali něco, o čemž jste věděli, že není morálně správné?

Čím to tedy je, že se v určitých situacích vysypeme a vlajeme jak hadr ve větru, a v jiným naopak získáme pevnost a sílu?

Odpověď se sama nabízí: sílu a pevnost dostane ten, kdo dělá věci správně podle Systému. Pod pojmem „Systém“ mám na mysli přirozený systém světa – přírodu, a podrobně jsem ho popsal v lekci Lži a manipulace: Jak se ubránit?.

Systém má svoje pravidla a pokud jednáme podle nich, získáme podporu. Pokud podle nich nejednáme, podporu nejen že nezískáme, ale narazíme na jeho odpor. Je to jako když se snažíte jít proti proudu řeky, nebo se naopak vezete s ním.

Pokud se takto začnou přetlačovat dvě osoby, kdy jedna se veze s proudem a druhá jde proti němu, kdo vyhraje?

Ano, v určitých případech může zvítězit i osoba, která jde proti proudu – pokud má třeba velikou fyzickou sílu, nebo používá nějaké pomůcky (např. motorový člun), a pokud je proud řeky mírný.

Ale uvědomte si, že síla proudu je přímo úměrná tomu, jak moc podle (nebo proti) pravidlům Systému jdete. O kolik více jde, o tolik více proud zesiluje. Proto i ten nejslabší může zvítězit proti ohromné přesile, pokud se opře o principy fundamentální povahy. Protože se poveze na vlně sil, které svět drží pohromadě, zatímco ten druhý bude muset proti tomuto proudu jít.

Celá otázka tedy zní: jak zjistíme, jak se správně podle Systému máme chovat? A jak se naopak chovat nemáme? Kde se dá taková věc nastudovat? A kdo je hodnověrným a autorizovaným učitelem takové vědy?

Triviálnost odpovědi vás možná překvapí:
Sama příroda, ve které žijete, sám Svět, ve kterém se nacházíte, vám to kdykoliv jasně řekne.

Ať už uděláte cokoliv, tak bude-li to správně podle jeho pravidel, pocítíte sílu/podporu. Bude-li to proti nim, pocítíte odpor – nebo možná srozumitelněji – utrpení.
Vaše utrpení je tedy projevem toho, že jdete proti proudu, nebo jinak řečeno, pravidlům Systému.

A jak už bylo řečeno – čím více se od jeho pravidel odchýlíte, tím větší odpor (a tedy utrpení) pocítíte, a čím více se k nim přiblížíte, tím větší podporu získáte.

Každý si tedy může kdykoliv snadno ověřit, co je správné a co ne.

Samozřejmě – pokud byste si chtěli všechno vyzkoušet na vlastní kůži, bude vás to pochopitelně stát hodně času, úsilí a hlavně utrpení. Proto, kdo je chytrý, tak:

• Používá rozum a přemýšlí dopředu, který čin je v asi pořádku, a který ne. Řídí se vlastním svědomím a morálkou.
• Nechává si poradit od ostatních. Vyslechne si, jaké jsou jejich pohledy na věc, a na základě všech dostupných informací pak vyhodnocuje, který čin bude logicky nejsprávnější.
• Učí se z chyb druhých. Pokud vidí, že někdo byl za nějaký čin semlet, tak už to sám zkoušet nemusí (i když tady pozor – když dva dělají totéž, není to totéž, a rozebereme to dále).
• Pokud si není zcela jist správností zvoleného přístupu, zkouší jej nejprve opatrně a bedlivě při tom pozoruje zpětnou vazbu od Systému.

Tyto postupy jsou triviálně jednoduché a zvládne to úplně každý, bez ohledu na svoje společenské postavení nebo bohatství. Úplně každý si tedy může nezávisle zjistit či ověřit, jak se má správně podle Systému chovat. A zjistit tak, co funguje, a co ne.

Jak být sám sebou

Právě jsem vám dal obecný postup, jak můžete získat sílu a pevnost. Ten ale platí obecně ve všech situacích – bez ohledu na to, jestli jste v nich sami sebou, nebo ne. Téma této lekce ale zní „jak být sám sebou“, a proto si pojďme vysvětlit, co vlastně ono „být sám sebou“ znamená.

Abychom to mohli lépe pochopit, rozeberme si, z čeho se vlastně skládáme. To vám umožní lépe identifikovat, které součásti jste skutečně vy a které ne. Ne všechno, co v sobě naleznete, totiž do vaší bytosti patří. A některé věci tam sice sice patřit můžou, ale ve skutečnosti nejsou „vaše“.

V rámci srozumitelnosti to hodně zjednoduším a použiji vlastní zobecnění, které obsahuje dokonce i určité nepřesnosti. Cílem je podat to nejzákladnější vysvětlení úplným začátečníkům a v krátkém čase, a zde se bez extrémního zjednodušování prostě neobejdeme. Pointa této lekce (stejně jako všech ostatních) je, abyste pochopili princip, který za tím vším stojí. Pochopením principu a jeho aplikací totiž pak můžete porozumět jakékoliv situaci, ať už je libovolně složitá. Budete pak umět sami dovodit, jak přesně rozdělené to vlastně je.

• Hmotné tělo
• „Jídlo“
• Přirozené vlivy Systému (přírodní vlivy)
• Naše vlastní individualita

U každého okruhu vám vysvětlím, co představuje, a jaké v něm můžete nalézt prvky, které sice vypadají, že jsou vaší přirozenou součástí, ale ve skutečnosti jí nejsou.

Pokud dokážete cizí věci ze sebe vyházet, a naopak podpoříte ty, co jsou skutečně vaše, pak se stanete skutečně sami sebou a získáte podporu Systému.

Hmotné tělo

Naše tělo, stejně jako těla ostatních žijících tvorů, je stavěno k určitému účelu a pro určité prostředí. Pokud jej používáme v souladu s tímto účelem a ve správném prostředí, tělo prospívá, sílí, zdravě se rozvíjí, a „cítí se dobře“. A jelikož my jsme v tomto těle „oblečeni“, tak se cítíme dobře i my.

Stejně tak platí, pokud tělo používáme jiným účelům, jiným způsobem a v jiném prostředí, než na které bylo konstruováno, tělo chřadne, slábne, nerozvíjí se, a následně i umírá. Kdokoliv je v takovém těle oblečen, cítí nepohodlí, bolest a utrpení, přímo úměrné odchylce od předepsaného účelu a prostředí.

Například: pták je konstruovaný k životu na souši a létání, ryba k životu ve vodě a plavání. Pokud by se ryba rozhodla žít na vzduchu a pták pod vodou, začnou velice rychle a silně trpět, protože jejich těla nejsou schopna v pro ně nepřátelském prostředí fungovat, což povede nakonec i k jejich odumření.

Nejde však pouze o zajištění základních životních funkcí. Tělo ptáka se nebude cítit dobře, když nebude moci létat, a ryba zase, když nebude moci plavat. Pták má svůj způsob života, který není možné naplňovat pod vodou, a ryba zase svůj, který není možné naplňovat ve vzduchu. A čím větší je odchylka od předepsaného způsobu života, tím více daný tvor strádá, a tím větší utrpení prožívá.

Úplně stejně se můžeme podívat třeba na rostliny. Rostlina potřebuje zejména vodu, světlo a oxid uhličitý. Pokud se jí tyto prvky nedostávají v dostatečné míře, bude rostlina strádat, a pokud klesnou pod nutné minimum, odumře.

Tyto životní potřeby jsou zakódované v genech každého těla každé životní formy. Tělo se snaží žít tak, aby prospívalo co nejlépe, a to bude tehdy, když se chová podle toho, na co bylo konstruováno. Tělo tedy přirozeně ovlivňuje svého obyvatele, aby dělal to, co tělu umožní nejlépe prospívat. Odměňuje, když se jeho obyvatel chová vhodně, bolí, když nevhodně. Stimuluje svého obyvatele, aby se předepsaným činnostem věnoval. Některé takovéto stimuly můžete nazývat pudy, nebo třeba „tělesnými žádostmi“.

Celé to ale jde mnohem dále, než ke genům, které určují formát metabolismu.

Tělo se neustále adaptuje na měnící se situaci – tak, aby přežilo a mělo schopnosti se vypořádat s novými potřebami či problémy. Např. lidé žijící ve vysokých nadmořských výškách jsou adaptovaní na nižší parciální tlak kyslíku a k životu si nepotřebují doplňovat kyslík z tlakových lahví, zatímco pro návštěvníky z nižších poloh bude problém bez dýchacích masek zvládat i základní fyzickou aktivitu.
Nebo např. lidé, jejichž předci po tisíciletí pili mléko, jsou přirozeně uzpůsobeni na to, aby ho mohli trávit. A naopak lidé, jejichž předci mléko nepili, ho většinou strávit nedokáží – pokud ho nezkonzumují kysané, tedy s přidanými laktobacily.

Stejně tak to funguje s odolností proti nemocem, odolností proti nepříznivým povětrnostním vlivům, atd.

Tělo tedy nejen že má genovou výbavu danou při narození, ale aktivně ji samo dokáže upravovat, tak, aby se adaptovalo na změny prostředí.

Důležité je si ale uvědomit, že tyto změny se netýkají jen oblasti udržení těla v životaschopném stavu. Adaptace probíhá na cokoliv, co děláme.

Pokud se někdo rozhodne, že bude malířem, a celý život bude trénovat své tělo v umění malby, tak se tato dovednost zapíše rovněž do jeho genů. Bude-li mít potomka, tak ten v genech jeho schopnosti podědí, a zvládnout umění malby pro něj bude výrazně jednodušší. Pokud i tato osoba bude celý život trénovat malbu a bude mít potomka, tak tomu půjde malba už „tak nějak skoro sama“, protože tuto dovednost již má výrazně zakódovanou v genech. A toto se týká jakékoliv dovednosti, nebo lépe řečeno, činnosti. Tělo se na ni bude samovolně adaptovat, pokud bude vystaveno potřebě danou věc zvládat.

Osoba, která takovouto genetickou výbavu zdědí, pak bude nejen přirozeně disponovat určitými schopnostmi, ale také jí to bude k těmto schopnostem přirozeně táhnout. Jak jsme si řekli – tělo přirozeně vyvíjí tlak na jeho obyvatele, aby se věnoval tomu, na co je konstruováno.

Zní to čistě pozitivně, ale zde pozor. Provozovanou činnost určuje obyvatel těla, a ten má svobodnou vůli. Pokud se rozhodne a bude dělat něco, co bude proti skutečným hodnotám a pravidlům Systému, tak i schopnost vykonávat takovou činnost přejde do genů.

To v praxi znamená, že pokud se vaši předkové věnovali určitým agendám, zastávali určité přístupy, a dělali určité činnosti – budete mít všechny tyto věci „v krvi“. Vaše tělo je bude mít konstrukčně v sobě, a bude přirozeně vyvíjet tlak na to, abyste přesně tyto věci dělali. Udělá vám dobře a dodá vám pevnost a sílu, když se jim podvolíte, a může působit nepohodlí, když budete odolávat.

Pokud jsou tyto věci v souladu s pravidly Systému, tak jenom dobře. Pokud jsou ale proti těmto pravidlům, máte zaděláno na problém.

Tělesně budete mít pocit, že dělat takovou věc je správné, ale pokud jí budete dělat, pocítíte zároveň odpor Systému – protože půjdete proti proudu.

„Jídlo“

Ne, skutečně se nejedná o omyl. Jídlo má na to, čím jsme, až děsivě zásadní vliv. Jídlem totiž není pouze to, co dostaneme v restauraci na talíři. Jídlem je naprosto všechno, co dovolíme, aby naše bytost do sebe přijala.

Jídlem je hudba, kterou posloucháme; filmy, na které se díváme; obraz, který pozorujeme; cizí myšlenky a světonázory, které v průběhu života nasáváme; informace, které nekriticky přijímáme.

Všechny tyto vnější podněty v nás po konzumaci zůstávají, a aniž bychom to tušili, pomalu a nenápadně formují naše představy o tom, jak vypadá a funguje svět kolem nás, a zejména, jak vypadáme a fungujeme i my samotní.
A to platí až do té doby, než je z těla vyloučíme (lépe formulováno zahodíme), nebo v sobě izolujeme, nebo případně rozložíme.

Stalo se vám například, že vám v minulosti nechutnalo nějaké jídlo nebo pití, a pak jste „naučili“ ho mít rádi? Že ne? Dám vám příklad – když jste byli ještě malí, chutnal vám alkohol? Nebo třeba cibule?

A podobně je to třeba s hudbou. Mnozí se „naučí“ mít rádi hudební žánry, které jim v mládí nepřišly zajímavé. Nebo naleznou oblibu třeba v pozorování politických debat, ačkoli v mládí jim to přišlo jako něco neskutečně nudného a nezajímavého. Nebo si najdou zábavu v užívání ironie, ačkoliv to není nic jiného než lhaní, které asi každý chápe jako věc špatnou a nemorální. Ale jde to mnohem hlouběji.

Kultura, ve které žijeme, média a zábavní průmysl, politici, obchodníci, školy, naši rodiče, kamarádi, partneři – ti všichni do nás celý život doslova tlučou vlastní světonázory. Dělají to buď upřímně s nejlepším vědomím s svědomím, že je to pro nás to nejlepší, nebo s vědomým cílem nás zmanipulovat tak, abychom se chovali, jak oni potřebují.
Je to velice tvrdá pravda, ale když se nad tím poctivě zamyslíte, uvědomíte si, že je to tak.

Výsledkem je to, že už v poměrně útlém věku většina lidí zapomene, kým byli jako děti, a pod enormním tlakem okolí se nechají zindoktrinovat a změnit v něco, od čeho by oni sami jako malí s hrůzou utekli.

V pozdějším věku, když je dožene utrpení způsobené tím, že se odchýlili od svojí přirozenosti a že začli žít proti proudu Systému, si někteří začnou pokládat otázku, proč tak trpí a co dělají špatně. Někteří si to uvědomí a začnou se zase učit od dětí, jak že se to vlastně má žít. Vyházejí se sebe závadné prvky, které dříve zkonzumovali, a rozpomínají se a oživují své mladé já, které bylo pod váhou toho všeho bordelu zadušeno. Drtivá většina ale takové sebereflexe nedojde a žijí zbytek života v bolesti – vlastní i způsobované jejich blízkým. Z jejich vlastního vězení je pak vysvobodí až smrt.

V každém případě – v průběhu života do sebe přijmeme neskutečné množství různých podnětů, informací a myšlenek, které se stávají natolik pevnou součástí naší bytosti, že je mnozí považují za svou nedílnou a přirozenou součást. A ani si už neuvědomují, že se k nim dostaly z vnějšího zdroje.

Jedna z nejdůležitějších takových věcí je pojetí morálky. Co považují za správné a co ne. A vzhledem k tomu, že tato naše součást určuje v podstatě všechno, co dále děláme, rozeberu zde toto téma více do detailu:

Myslíte si, že vaše aktuální pochopení morálky je správné? Pokud se nad tím zamyslíte, uvědomíte si, že na světě existuje mnoho národů a kultur, jejichž pojetí morálky se diametrálně liší. A i když zůstanete u vaší domácí kultury a podíváte se do minulosti, tak uvidíte, že i v rámci jedné kultury se pojetí morálky časem významně mění. Mnohé přístupy, které naše kultura považuje za morální dnes, ještě před pár desítkami let za morální nepovažovala. A co teprve před stovkami let, nebo dokonce tisíci.

Když je to tedy tak, tak které pojetí toho, co je morálně správné a co ne, je správné? Kde je ta skutečná pravda? A má ji vůbec někdo?

Odpověď je opět zcela triviální:
Odpověď na to, kde je skutečná pravda, nám dá svět kolem nás.

Bez ohledu na to, čemu věříme a co si myslíme, platí, že pokud náš čin nebude v souladu se Systémem, přijde nám jako zpětná vazba utrpení. Půjdeme proti proudu. A naopak, pokud v souladu bude, získáme sílu a podporu.

Proto, až se budete v sobě přebírat, mějte na paměti: cokoliv jste se naučili, cokoliv jste přijali za své, jakékoliv principy morálky nebo informace, jakkoliv vám připadají správné a logické, mohou být ve skutečnosti omylem. A je úplně jedno, jestli této konkrétní věci věří celé lidstvo. To, že se většina rozhodne, že bude věřit lži, z ní pravdu neudělá. Systém světa ví, co je správně a co ne, neboť se jedná o jeho vlastní konstrukci. Kdokoliv je nastavený v rozporu s touto konstrukcí, narazí logicky na odpor. A obráceně.

Na závěr se hodí ještě jedna poznámka. Řídit se zpětnou vazbou od Systému je ten nejlepší kontrolní mechanismus, který můžete použít. Protože bude fungovat dokonce i v případě, že se konfigurace okolního světa (=Systému) změní!

Svět kolem nás totiž není „zamrzlý“ ve stabilním stavu, ale je živý a neustále se mění. Pokud se tedy třeba i správně adaptujete na aktuální stav, tak po čase už se vaše nastavení může stát chybným! Kdo tedy setrvává v přesvědčení, že se nebude měnit, protože mu něco přeci dlouho fungovalo, tak dělá fatální chybu.

Přirozené vlivy Systému (přírodní vlivy)

Když půjdete na Sluníčko, ucítíte na těle teplo. Pokud by ale někdo Slunce nikdy neviděl a o jeho existenci – a ani o existenci externích zdrojů tepla – neměl žádné informace, bude si logicky myslet, že je to jeho vlastní tělo, které z nějakého důvodu produkuje teplo. A pokud mu bude teplo příjemné, začne se chovat tak, aby tento stav přetrvával, a tedy v praxi nebude chtít z vlivu Slunce odejít.

Změna stavu těla navíc zároveň způsobí změnu chování jeho obyvatele – když nám bude příjemně teplo, budeme se chovat jinak, než když budeme trpět zimou.

Daný stav tedy budeme aktivně vyhledávat, a zároveň, když ho dosáhneme, dojde ke změně našeho chování.

Stejně tak, když někdo uslyší příjemnou hudbu, změní se jeho nálada. Najednou mu bude příjemně, a bude se snažit, aby ho tento pocit neopustil a bude ho chtít posilovat a rozvíjet. A sekundárně, na základě své dobré nálady se bude chovat jinak, než kdyby měl náladu špatnou.

Mohou tedy existovat externí vlivy, o jejichž existenci nemusíme vědět, a jejichž projevy budeme vnímat jako něco, co má původ přímo v naší bytosti, a je tedy naší součástí.

Můžeme se pak s těmito projevy identifikovat a mylně se domnívat, že se jedná součást naší osobní individuality. Ale ve skutečnosti tomu tak nebude.

V úvodu jsem pro snadnější pochopení uvedl velice primitivní případy. Mám ale na mysli spíše následující projevy: například, když má někdo potřebu dělat věci důkladně, jiný vtipně, další drsně, další prakticky, a další třeba obyčejně. Tedy určitá nutkání, která lidé běžně vnímají jako součást svojí vlastní individuality.

I zde platí, že pokud se dané osoby těmto nutkáním podvolí, cítí se dobře, a když by jim odporovaly, jsou naopak nesvé. Toto vnitřní nutkání může vypadat, že nepochází z externího zdroje, ale opak může být pravdou.

A jde to ještě dále – může nám do života přijít inspirace, která diametrálně změní to, co budeme dělat a jak budeme žít. Nebo můžeme v sobě objevit něco, co nás bude naplňovat a budeme se tomu chtít věnovat.

Například můžeme ucítit vůni dobrodružství, díky které se rozhodneme vrhnout na dobrodružnou cestu. Nebo můžeme být prostřeleni Amorovým šípem, bláznivě se do někoho zamilovat, a převrátit svůj život na ruby.

Všechny tyto případy mohou vypadat tak, že jsme jen v sobě objevili či probudili část naší osobní individuality, kterou rozvíjíme. Ale může se jednat o systémový vliv, a naše skutečná individualita to nebude.

Tím neříkám, že byste měli odolávat systémovým vlivům. Tyto vlivy jsou součástí Systému a tudíž nejsou závadné. Ale je dobré je umět rozpoznat a odlišit, protože pokud jim propadnete příliš, můžete se v nich zapomenout, a klidně i zbytek života žít v omylu, že jste svou pravou individualitu už našli.

Naše vlastní individualita

Teprve pod tím vším, co jsem popsal – a pod ještě mnoha dalšími vrstvami – se nachází naše pravá individualita. Pokud ji dokážeme identifikovat a budeme žít podle ní, staneme se skutečně sami sebou.

Co přesně to je? To je to, co zbyde, když byste odházeli všechny vrstvy, které jsem zatím popsal, plus ještě nějaké další. Je to bytostný základ, který určuje vaše naladění a preference. Pokud se vám podaří jej v sobě identifikovat, zjistíte, co vlastně skutečně chcete, a kterým směrem byste měli jít, abyste nalezli svoje štěstí.

Pokud obejmete a přijmete svojí niternou individualitu, stanete se také pro ostatní atraktivnější.

Existenční variabilita a její správné použití

Naše odlišná individualita je totiž to, co dělá existenci vzájemně zajímavou. Ta a vše, co kvůli ní každý děláme jinak. Nebo byste snad dali přednost takové existenci, kdy jsou všichni stejní, dělají to stejné, a mají stejné zájmy a preference? Jak dlouho by vás bavilo v takovém světě žít?

Existenční variabilita a její důležitost je široké téma na samostatnou přednášku, ale chci využít této příležitosti, abych vás upozornil na velice podstatnou věc:

Není podstatné, jak jsme kdo nastaveni a kterou činnost nebo chuť chceme dělat. Stejně jako neexistuje něco jako dobrá nebo špatná barva, neexistuje ani něco jako dobrá nebo špatná chuť, či existenční variace.

Podstatné je, v jakém kontextu tuto variabilitu použijeme. Tedy, každá barva může být ta správná barva, když je použita v situaci, do které se hodí. A každá barva může být špatná barva, když je použita v situaci, kam se nehodí.

Například je známo, že modrá barva uklidňuje a červená barva dráždí. Pokud se potřebujeme uklidnit, v červeném prostředí a oblečení se nám to moc dařit nebude. Stejně tak může být na překážku modrá barva, pokud v sobě budeme chtít probudit vášeň.
Problém tedy není v barvě jako takové, ale v jejím použití v konkrétní situaci.

To samé platí pro styl oblékání, styl vybavení obydlí, a jakýkoliv styl obecně. Nebo například pro chutě – zmrzlinu zřejmě nebudeme chtít konzumovat v mrazivém počasí, a horký čaj zase v parném létě. A to stejné platí i pro chutě v různých činnostech.

Když má rád někdo násilí, může se jít vyřádit na místo k tomu určenému, např. do MMA ringu. Nebo se může domluvit s dalšími nadšenci do této chutě a můžou se mlátit vzájemně. Nebo může přijmout takovou pracovní pozici, kde je dle Systému správné aplikovat násilí i na osobu, která s tím nesouhlasí. Pokud ale začne bít někoho, kdo o to nemá zájem, a dle Systému k tomu není legitimní důvod, provozuje svou chuť na nevhodném místě nevhodným způsobem, a narazí na odpor.

A tak je to s jakoukoliv chutí, s jakýmkoliv činem, jakoukoliv variací. Ať je to cokoliv, bude to dle Systému v pořádku a dokonce žádané, když se to provede na místě, do kterého se to hodí a kam to patří.

A přesně podle toho nám dá Systém sílu, a v opačném případě narazíme na jeho odpor.
Právě toto určuje, jestli se vezeme s proudem, nebo jdeme proti němu.

Proto vězte – ať už jsou vaše chutě jakékoliv, je pro ně na světě místo, a na tomto místě budou žádané! Proto byste měli toto místo hledat a snažit se tam přesunout, protože teprve tam naleznete naplnění a štěstí, a budete moci být plně sami sebou. A když říkám místo, nemyslím nutně fyzickou lokaci. Místem může být i situace, ve které se nacházíme.

Pokud ale budete chtít své chutě uspokojovat na místě, kam to dle Systému nepatří, čeká vás odpor a utrpení. Budete jako součástka v motoru, kterou někdo umístil na špatné místo. Nebudete pasovat a budete hoblovat okolí, které bude zároveň hoblovat vás. A celek bude dřít a nebude ideálně fungovat.

Zde tedy vidíte, že místo, kde působíte na okolí, je zásadně důležitější, než jaké to vaše působení je.

Takže, chcete-li dosáhnout absolutního štěstí, tak:

• zkoumejte svojí skutečnou individualitu, nastavení a chutě, a zahoďte věci, které jste dosud nabrali a které jsou s vaším skutečným vnitřním nastavením v rozporu
• hledejte místo, kam vaše individualita, nastavení a chutě v tomto světě patří, a přesuňte se tam

Tak získáte správný tvar, ve kterém se budete cítit nejlépe a budete moci dělat pro vás nejvíce naplňující věci s plnou podporou Systému, ať už je to absolutně cokoliv. Budete jako součástka v motoru, kterou konečně někdo umístil na její určené místo a užijete si existenční koncert s ostatními součástkami v plném souladu i přesto, že jsou zcela jiné a dělají jiné věci.

A o tom ta existence je.

Systém ozubených kol

Zde už bych toto téma ukončil, ale v závěru předchozí sekce jsem dal jako příklad součástku v motoru, a zdá se mi to jako dobrý příklad, který vám může pomoci celou problematiku velmi snadno uchopit.

Proto vám jej ještě na závěr podrobněji popíšu.

Představte si ozubené soukolí. Každá součástka může mít jiný tvar a velikost, ale pokud jsou všechny sestaveny na svém místě dle konstrukčního plánu (a za předpokladu, že tento plán nemá vady) – celý mechanismus funguje hladce a bezchybně.

Nyní si představte, že vy jste jedním z těchto ozubených kol, přičemž ta ostatní jsou další osoby kolem vás, vaše okolí, a vlastně celý svět.

Pokud nemáte správný tvar, nebo jste v mechanismu zasazeni na nesprávném místě, nastává problém. Běh mechanismu bude totiž drhnout – ozubená kola do sebe nebudou zapadat a budou se vzájemně hoblovat a ničit. Vy budete ničit své okolí, a okolí bude zároveň ničit vás.

Pokud máte naopak správný tvar a jste správně usazeni na svém místě, vše funguje dokonale. Nejen že se můžete volně točit, ale svým pohybem poháníte zároveň ostatní, a stejně tak ostatní pohánějí vás. Takže i když máte každý jiný tvar, můžete se každý naplno točit, vzájemně se podporujete, a nikdo netrpí – a to i když jste každý jiný, v systému máte rozdílnou funkci, a věnujete se třeba vzájemně neslučitelným činnostem.

Tvar vašeho ozubeného kola je určen právě okruhy, které jsem v této lekci popisoval: je to vaše tělo, „jídlo“, vlivy prostředí a individualita. Naprosto zásadní součástí je ale i váš charakter.

Tím, že má každý svobodnou vůli, může svůj tvar měnit. Pokud ho ale změní od určeného ideálu, nebo se „roztáčí“ na nevhodném místě, způsobuje škody na okolí a okolí zase na něm. To je příčina jeho bolesti a utrpení. A tato jeho bolest, utrpení i bytostné poničení je pochopitelně přímo úměrné bolesti, utrpení a poničení, kterou on způsobuje okolí.
A naopak – čím více se svým tvarem přiblíží k ideální formě, a čím více se přiblíží ke správnému umístění, tím menší škody způsobí a méně bolestnější zpětná vazba na něho dopadne.

A když bude jeho tvar a umístění ideální, zmizí problémy a bolest z jeho života úplně, a dosáhne plného štěstí, za plné podpory svého okolí.

Proto znovu zopakuji ultimátní lék na veškeré vaše utrpení a způsob, jak dosáhnout absolutního štěstí.
Nic jiného než tento postup k dosažení štěstí nepotřebujete.

Pokud cítíte utrpení, nebo i pouze nepohodlí, zamyslete se, co děláte špatně, že se vám tato nepříjemnost děje. Až onu vadu v sobě naleznete, tak ji opravte.
Pokud jste to udělali správně, utrpení zmizí. Pokud utrpení přetrvává, tak jste to udělali špatně, a v tom případě postup opakujte.

Tento lék je dostupný absolutně pro každého, ať je chudý nebo bohatý, mocný nebo nemocný, chytrý nebo hloupý.

Takto může každý svůj nevhodný tvar postupně tvarovat do správné podoby. Zpětnou vazbu dostává neustále. Kdykoliv pocítí, že to někde drhne, tak to znamená, že má na svém ozubeném kole nějaký výrůstek navíc, a kdekoliv nedostává podporu, tam mu naopak nějaká opěrná plocha chybí.

Proto vám radím – své utrpení přijímejte s nadšením jako pozitivní ukazatel na to, že máte nějakou vadu, která vám brání od prožívání skutečného štěstí. Neúnavně pracujte formování se do správného tvaru. Ten, kdo se rozhodne toto nedělat, nebo kdo se rozhodne se bezmyšlenkovitě nechat formovat druhými, může zlepšení svojí situace očekávat jen stěží.